Jedna velice respektovaná americká pojišťovací společnost přišla v roce 1968 s informací, že novináři vykonávají jedno z nejnebezpečnějších povolání na světě. Nastal velký poprask, neboť všichni ostatní se hlásili k tomuto privilegiu. Špioni, piloti sportovních letadel, ochranky presidentů, pokladníci v bankách, potápěči, a dokonce jeden listonoš, který roznášel poštu v Chicagském ghettu. Ale Hemingway byl ze všech největší kaskadér, dobrodruh a romantik. Jakoby všechna nebezpečenství světa přitahoval, tato změnila směr a vždy přímo na něj udeřila. Když stál pod stropem nějakého domu, spadl mu na hlavu, když vybuchl granát ve válečné vřavě, bylo to na jeden metr od něho. Když ve třicátých letech sbíral na Kubě materiál pro svůj článek z oslav Svatého Fermína (San Fermín), převálcovalo ho na zemi zběsilé stádo býků připravených na zápas. V padesátých letech se stal prvním člověkem na světě, který přežil dvě různé havárie sportovního letadla během 24 hodin. Skoro vždy, když praktikoval nějaký sport, polámal si ruce či nohy nebo rozbil hlavu. Takový byl Hemingway. Křehký, snadno zranitelný, ale vždy stál na přídi lodi, vždy tam, kde se něco dělo.
V Cojimaru, v odlehlé čtvrti Havany přímo na pobřeží je park a v něm rybáři postavili bustu velkého spisovatele. Když jsem se byl před mnoha lety na ni podívat, abych vzdal hold velkému „Američanovi“, měl jsem štěstí. Přímo na ulici vedoucí k parku jsem potkal Gregorio Fuentese s několika rybáři. Po několika přátelských sloves se dal do řeči:
„Když se rybáři dozvěděli, že „El americano“ je po smrti, dali si v parku schůzku. Všude kolem bylo vidět jejich tvrdé tváře, jakoby z vyčiněné kůže, jejich ruce pořezané od rybářských vlasců a těla vysušená a zakonzervovaná slaným větrem. Tam se domluvili, že pro „El Viejo“ – starce či otce, jak mu něžně říkali, postaví sochu. Ani se nenapili, protože se domnívali, že by se to otci nelíbilo. Našli sochaře, ale nebyl bronz. My ho máme, řekli rybáři, a sundali ho s přídí svých bárek. Když to sochař uviděl, odmítl si vzít odměnu za práci. Ta dopadla velmi dobře a bronz, po léta zvyklý na útok slané mořské vody, snad vydrží věčně“.
Tak vzniklo první náměstí na světě s názvem „Plaza Hemingway“. Přesně jeden rok po jeho smrti, 2 července 1962 byla busta samotnými rybáři, bez velkých okázalostí, odhalena. A náměstí je přímo naproti mola, z něhož tak častokrát Hemingway vyjížděl na moře na své bárce Pilar. A na těchto cestách ho vždy doprovázel lodivod a jeho věrný přítel, Gregorio Fuentes. Poprosil jsem ho, aby mi něco zajímavého pověděl. Jeho svrasklá tvář vysušená solí a větrem jakoby se napnula, z jeho očí sršely jiskry, nějaká neviditelná síla, možná sám duch Hemingwaye jakoby mu nalila do žil nový život při vzpomínkách.
„Když se „El americano“ cítil unavený z častých oficiálních i neoficiálních návštěv na své fince Vigia, vzal loď a hledal únik v „Cayo Paraíso“ (rajský mys). Na těchto cestách jsem ho doprovázel já a jeho žena. Malou loď jsme vždy naplnili proviantem, hromadou papírů a měkkých tužek číslo dvě. V tomto ráji korálových útesů nacházel vždy únik a klid na psaní. Ale i zde měl svůj pevný řád. Vstával brzy ráno a psal do jedenácti hodin. Potom vždy skočil do vody, zaběhal si po pláži se svojí ženou Mary, oba byli vždy nazí. Bylo to pro něj to největší možné uvolnění. Já jsem po tu dobu byl na palubě, samozřejmě že oblečen, a připravoval oběd. Po obědě byla vždy „siesta „ – krátký odpočinek a pak „El padne“ (otec) pokračoval v psaní. Někdy se místo toho vydal na moře, aby nalovil ryby na druhý den. Obrovským problémem byl led do nápojů. Museli nám ho vozit až z Marielu. Čekali jsme na led vždy v domluvenou hodinu, já, Mary a Ernest. Po několika přípitcích spolu a s přáteli jsme se pak vraceli do našeho pozemského ráje.“
S láskou všichni vzpomínají na časy, kdy se zde filmoval „Stařec a moře““. Vydělávali jsme tenkrát hodně peněz. Pro lidi z Cojimaru to byl velký svátek. Dodnes se vypráví o rybářích se jmény Cachimba, Cheo López, Ova, Tato, Carnero, a dalších.
Rozloučil jsem se s Gregoriem i s jeho přáteli. Hemingway nám všem zůstal pouze ve vzpomínkách.
Autor článku před bárkou Pilar
I když jsem později ještě mnohokrát navštívil finku Vigia v Havaně, s opravdovým duchem Hemingwaye jsem se setkal až na jihovýchodě Kuby v provincii Oriente. V blízkosti města Santiago de Cuba je městečko El Cobre. Je to poutní místo velkého významu, neboť zde Panna Marie z Cobre vykonala několik zázraků. Proto do kaple dávají poutníci milodary a je jimi obložena po všech stěnách. Některé dary jsou velmi kuriózní. Například výložky ruských oficírů, nebo třeba dar od matky Fidela Castra s přáním, aby se z něj nestal špatný člověk. A sem daroval Hemingway i svoji Nobelovu cenu za román „Stařec a moře“. Když jsme si ji s mým kamarádem, geofyzikem, ve vitríně fotili, přiběhla nějaká starší žena a navrhla, abychom si ji z vitríny vyndali a šli vyfotit na světlo na ulici. Ani nás nedoprovázela. Byla to přímo neuvěřitelná neopatrnost. Možná si nebyla vědoma velké hodnoty tohoto ocenění světového spisovatele. O několik let později jsem četl zprávu, že Nobelova cena byla z kaple ukradena. Během několika dnů však byli dva lupiči chyceni a vzácná trofej vrácena na své původní místo. Ukázalo se, že to byla jen klukovina a zlodějíčkové byli jen pokáráni.
V únoru tohoto roku (2011) jsem navštívil na několik málo dnů Havanu. Je samozřejmé, že moje první cesta vedla opět do Hemingwaova muzea. K návštěvě, možná již dvacáté, mě vyprovokovala zvědavost. Věděl jsem, že muzeum se postupně dostalo do havarijního stavu, zejména z důvodů nedostatku finančních prostředků. Žádný jiný vážný důvod vlastně neexistoval, protože Hemingway byl a je všemi Kubánci milován, přestože je to Američan. Místní atmosférické podmínky, vysoké teploty v létě a vysoká vlhkost vzduchu, vykonaly své. Mnoho knih, rukopisů a dalších exponátů se nacházely v zoufalém stavu. Naštěstí, Hemingwayova nadace v USA poskytla v roce 2002 peníze k rekonstrukci muzea a k záchraně cenných exponátů a dokumentů. I když se počítá ještě s některými dalšími opravami, zejména s rekonstrukcí hospodářské budovy, muzeum je opět v provozu.
K návštěvě muzea mě tentokrát doprovázel univerzitní profesor historie. Díky tomu jsme byli přijati Dr. Adou Rosa Alfonso Rosales, ředitelkou muzea, a ta nás svěřila do rukou muzeologa Dr. Idalberto Miguela Batisty. Je samozřejmé, že hlavní můj zájem se soustředil na Hemingwayův pobyt na Kubě a na důvody, které vedly k tomu, že po revoluci Kubu opustil a nakonec spáchal sebevraždu. K tomuto problému se Idalberto poměrně široce rozvykládal:
„Hemingway opustil Kubu 25 června 1960. Rok poté, 2 července 1961 spáchal ve Spojených státech amerických sebevraždu. Strčil brokovnici do úst a dvěma výstřely se zastřelil. Zpráva o tom, že skončil svůj život nositel Pulitzerovy a posléze i Nobelovy ceny za literaturu, obletěla celý svět.“
Zeptal jsem se Idalberta, jestli jsou známy důvody, proč spáchal sebevraždu. Věděl jsem, že o tom existují stále dohady a spekulace. Sám jsem dospěl k názoru, že mohl být rozčarován z dalšího vývoje kubánské revoluce, kterou od svých počátků názorově podporoval, cítil se jako literát vyčerpán, neměl již co psát, protože vše podstatné ze svého života již napsal, Sám totiž o svém literárním díle jednou prohlásil: „ Pokud popisuji něco z mého života, co jsem sám zažil, pak to stojí zato. Ale vše mezi tím jsou prázdná, hluchá místa“. Hemingway miloval ženy, možná se již cítil starý a vyčerpaný. Byl to člověk, který žil vždy naplno. Pokud již tak žít nemohl, prostě raději tento pozemský život opustil. Doufal jsem tedy, že Idalberto moje dohady buď potvrdí, či vyvrátí.
„O příčině jeho sebevraždy bylo a stále je hodně spekulací. Stejně jako se domníváte vy, pane Otto, i většina jeho životopisců se přiklání k tomu, že byl rozčarován a frustrován z vývoje kubánské revoluce. Nicméně, my již několik roků se zabýváme touto otázkou a je třeba vzít na zřetel několik dalších aspektů, které možná vedly k jeho rozhodnutí skončit s životem. Jisto je, že tehdejší velvyslanec Spojených států amerických, pan Philip Wilson Bonsal, ho donutil, aby opustil Kubu, kterou tolik miloval. A svoji finku Vigia, se všemi knihami, vzácnými exponáty, rozepsanými rukopisy a bohatou korespondencí. Svůj „nadpozemský ráj“, kde se cítil tak dobře.“
Profesionální výklad provedl Dr. Idalberto Miguel Batista
Zeptal jsem se tedy našeho průvodce Idalberta, jak mohl někdo donutit Hemingwaye, nositele Nobelovy ceny, aby opustil místo, které tolik miloval?
„Bylo mnoho důvodů, proč USA měly zájem, aby opustil Kubu. Hemingway se totiž svými postoji zpronevěřil zájmům Spojených států amerických. V lednu 1959 bylo uveřejněno v americkém tisku několik jeho vyjádření ve prospěch probíhající kubánské revoluce. Odsoudil nespravedlnosti a krutosti diktátora Batisty a vyslovil naději, že revoluce nastolí nový, spravedlivější řád. V březnu téhož roku se vrátil na Kubu a dostalo se mu vřelého přijetí. Při té příležitosti řekl, že se cítí být Kubáncem, a že věří, že revoluce zvítězí. Dalším vážným problémem bylo, že 4. února 1960 při příležitosti návštěvy předsedy vlády SSSR Anastáse Miokoyána poskytl listu Pravda interview, v němž prohlásil, že kubánská revoluce je nezničitelná a nádherná. Posléze bylo toto interview uveřejněno i v americkém časopise Time. Ale to nebylo všechno. Jako každoročně, v Havaně se konal 15 května 1960 tradiční lov mečounů, a Fidel Castro získal několik cen za dobrý úlovek. Posléze setrvali Fidel a Hemingway v přátelském rozhovoru a tyto snímky obletěly celý svět. A to již byla poslední nestravitelná kapka pro USA. Navštívili ho v jeho domě na Kubě a řekli mu, že pokud Kubu neopustí , bude považován za zrádce. Co mu tedy zbývalo, odejel do USA, ale v naději, že se do své milované Finky Vigia vrátí. Vždyť to bylo to nejkrásnější, co měl. Vila obklopená nádhernou tropickou přírodou, s 18 druhy mangovníků, banánovníky, nádherné květiny, bazén, blízko Finky Cojimar, místo, odkud vyplouval na své bárce Pilar pravidelně na moře.“
Interiér Hemingwayovy vily
V roce 1960 Ernst Hemingway pociťuje první příznaky duševní lability, vyvolané zřejmě všemi uvedenými okolnostmi. Domnívá se, že ho na každém kroku sleduje FBI. Nelze ovšem vyloučit, že se jednalo i okolnosti dané do jisté míry geneticky. Vždyťˇsebevraždou ukončili život i jeho otec, jeho bratr a později i jeho sestra. Již v roce 1958 řekl jednomu novináři z časopisu Paris Rewue, že když se spisovatel vyčerpá a nemá již co psát, bylo by nejlepší, aby si vzal život. Po vynuceném příjezdu do USA odlétá vzápětí do Španělska, kde jen s velkými obtížemi dokončuje svoji reportáž „Krvavé léto“ a rychle odjíždí do Idaha na kliniku. Zde se s přestávkami léčí. Nepomáhají však žádné prostředky ani elektrické šoky. Lékařem předepsaný lék na vysoký tlak reserpina sice pomáhá, ale jeho předepsané vysoké dávky vyvolávají silné deprese.
Dne 2 července 1961 si proto sám bere život. Jeho usedlost Finca Vigia v Havaně osiřela a jeho žena Mary Hemingway ji daruje se vším zařízením kubánské vládě. Tak vzniklo Hemingwayovo muzeum.
Celkový pohled na Hemingwayovu finku Vigia
